Tachov

V paměti obyvatel zůstával Tachov jako město klášterů a řeholních řádů. Už za časů kněžny Drahomíry ležel v údolí nedaleko města veliký černý kámen. Scházeli se u něj pohané a přinášeli obětiny svým bohům. Leč i sem se rozšířila křesťanská víra. Právě tady se rozhodli mniši postavit svůj klášter. Stavba ještě nebyla dokončená, když se u kamene začalo během noci objevovat čtrnáct světýlek. Svou mihotavě modrou září osvětlovala celé okolí. Proto se u kamene začali scházet místní obyvatelé, přicházeli i křesťanští poutníci, až zde mniši z kláštera začali sloužit večerní pobožnosti. V kraji ovšem bylo nemálo pohanů, kteří se nové víře bránili.

Jednoho večera právě probíhala pobožnost a kněz četl z Písma. Ke světýlkům se přihnal jako bouře jezdec na koni. Zastavil před knězem, tasil z pochvy meč a rozlíceně vykřikl: „Pryč s vaší novou vírou!“ Poté vyrazil knězi svým mečem Písmo z rukou. To ovšem neměl dělat. Údolím zahučela vichřice, div neodnesla celé shromáždění. Světýlka zhasla a pod šlechticem na koni se rázem rozevřela zem. Objevily se plameny a jezdce i s koněm pohltily. Po chvíli se vše uklidnilo, světýlka opět hořela mihotavě modrými plamínky a kněz mohl dočíst úryvek z Písma. Potom už nic nebránilo nové víře, aby získávala nové přívržence. Kromě kláštera byla na místě černého kamene postavena kaple, do které mniši umístili šlechticovu přilbu, která jediná zůstala na místě. Černý kámen přemístili do lesa. Jaké však bylo jejich překvapení, když se druhý den objevil tam, kde vždy býval. A to se přihodilo několikrát po sobě, ať už ho mniši přenášeli kamkoliv. Pověst o něm se rozšířila, a tak do Tachova přicházeli další řeholní řády a stavěli tu své kláštery.