Byla jedna líná dívka a ani za nic nechtěla přísti, matka ji mohla říkat, co chtěla, ale nic s ní nepořídila. Konečně se jednou matka velmi rozezlila, dceru tak zbila, že Adlinka hlasitě naříkala. Zrovna jela kolem královna, a když ten nářek slyšela, nechala zastavit, vešla do domu a zeptala se matky, proč dceru bije, že je nářek až na cestu slyšet. Tu se matka zastyděla, že by měla o lenosti své dcery povídat, a tak pravila: “Nemohu Adlinku od předení odtrhnout, chce stále jen příst, ale já jsem chudá a kde mám stále ten len brát?” Tu odvětila královna: „Nic neslyším raději než o předení a nejsem spokojenější, než když slyším vrčení kolovrátků. Dej mi svoji dceru na zámek, já mám lnu dost, tam může příst, co ji srdce ráčí:” Matka byla spokojena a tak si královna dcerku vzala.Když byli na zámek přijeli, zavedla královna Adlinku do tří komnat, které byly plné krásného lnu. „Nyní spřeď tenhle len,” řekla královna: „a když budeš brzy hotova, pak ti dám svého syna za muže; jsi sice chudá, ale dostatečným věnem je tvoje nepřekonatelná píle.” Tu se dívka velmi polekala, neboť přísti len přeci neuměla, a celých tři sta let by trvalo to předení, i kdyby od rána do večera u toho seděla. Když nyní osaměla, začala plakat a seděla tak tři dny, aniž by ruku k dílu přiložila.
Třetího dne přišla královna, ale viděla, že ještě nic spředeno nebylo. Velmi se podivila, ale Adlinka se vymlouvala, že se ji po matce a domovu stýskalo a ještě začít nemohla. To královna pochopila, avšak na odchodu ji pravila: „Zítra ale už s prací začni!” Když Adlinka opět osaměla, věděla, že ji pomoci ani rady není a opět se usedavě rozplakala. Tu uviděla skrze okno, u kterého byla seděla, tři ženy přicházet, jedna měla velkou plochou nohu, ta druhá měla příliš velký dolní ret, který ji až na bradu sahal, a ta třetí měla velmi široký palec. Ty tři zůstaly pod oknem stát, dívaly se nahoru na dívku a ptaly se jí, copak jí schází. Ona jim o svém trápení vypověděla, a tu ji ony nabídly pomoc: „Když nás pozveš na svatbu, nebudeš se za nás stydět a svými kmotřičkami nás nazveš, a ke svému stolu posadíš, pak mi ti všechen ten len za krátký čas spředeme.” „Ze srdce ráda,” zaradovala se Adlinka: „pojďte dovnitř a můžete hned začít.”
Tak vešly ty podivné ženy dovnitř, udělaly si v první komnatě místo, kam se posadily a jaly se přísti. Ta první tahala vlákno a točila nohou kolovrátkem, ta druhá vlákno slinila, ta třetí vlákno natáčela na vřetánka a tloukla palcem o stůl, a vždy když uhodila, plné vřetánko tenounké příze na hromadu padlo. Před královnou Adlinka přadleny ukryla a ukázala ji jen napředenou přízi, královniny pochvaly konce nebraly. Když byla první komnata prázdná, šly do druhé, nakonec do třetí. a brzy bylo vše spředeno. Tu ty tři přadlenky zmizely a předtím dívce řekly: „Nezapomeň, co jsi slíbila a hodně štěstí ti to přinese.”
Adlinka královně prázdné komnaty a obrovské hromady příze ukázala, královna hned velkou svatbu vystrojila, a ženich se potěšil, že tak pilnou a rozumnou dívku za ženu dostane, a velmi se do ní zamiloval. „Mám tři kmotřičky.” řekla dívka: „a moc dobrého pro mne udělaly, a já na ně nechci ani ve svém štěstí zapomenout. Dovolte mi, abych je na svatbu pozvala a ke svému stolu posadila.” Královna i princ ji odvětili: „Proč bychom ti to nedovolili?”
A když ta slavnost začala, vešli do sálu ty tři podivuhodné přadlenky v krásných krojích a nevěsta pravila: „Buďte vítány, milované kmotřičky.” „Ach.” řekl ženich: „ Copak to máš za ošklivé kmotřičky?”
Šel k té, co měla plochou nohu. a ptal se: „Od čeho máte takovou nohu? „Od kolovrátku vrtění.” řekla kmotra.
Pak šel k té s tím velký dolním rtem: „Od čeho mate tak velký spodní ret?” „Od příze slinění.” řekla kmotra.
A nakonec šel k té třetí: „Od čeho máte tak velký palec?” „Od příze navíjení.” řekla kmotra.
Tu se princ velmi polekal a řekl si, že své ženě už nikdy více přísti nedovolí, aby se mu taky takto nezohavila. A bylo po předení.
