Za sedmero horami a sedmero řekami, a možná ještě kousek dál, bylo malé království, v němž mladý král panoval. Toho času na zámku stoly se prohýbají pod plnými mísami jídla a džbánů vína, neboť se koná velká oslava. Po dlouhé době se královně narodilo děťátko. Byla to holčička: krásná jako z růže květ. Dali jí jméno Barunka. Královští rodiče z ní měli velikou radost. Vždyť už ani nedoufali, že je takové štěstí potká!
Jednoho dne se král vydal se svou družinou na lov. Blížil se večer, když tu náhle obloha zčernala a spustil se prudký déšť. Brzy se přidaly i blesky a hromobití. Všichni lovci se vydali nejbližší cestičkou do zámku. Najednou začala taková průtrž mračen, že nebylo vidět na krok. Král už byl celý promáčený vodou, nohy ho bolely, hlad měl a víčka se mu klížila únavou. Tu se před ním objevila dřevorubcova chaloupka. Král se dlouho nerozmýšlel a zaklepal na dveře: „ Dobrý večer, přeji vespolek. Mohu poprosit o skývu chleba a o nocleh? Venku je boží dopuštění, mějte se mnou, prosím, slitování!”
„I jen pojď dál! Slavíme narození našeho syna Lubomíra.Jistě se i pro tebe najde něco k snědku a vyspat se můžeš na půdě!”
„Děkuji Vám,dobří lidé!” pravil král, „hned za svítání vyrazím.”Dobrý dřevorubec vůbec netušil, kdo je jeho hostem, a král – ten byl rád, že ho nikdo nepoznal.
Začala noc. V chaloupce se setmělo, ale ne zas tolik, aby nebylo nic vidět. Také déšť venku už ustal a na obloze zazářil měsíc. V tu chvíli král uslyšel podivné zvuky. Klekl si na podlahu a přiložil oko k největší škvíře v podlaze, přesně nad místo, odkud pocházely zvuky. A co nevidí: Nad kolébkou se sklání tři sudičky:
„Dávám ti, dávám do vínku, krásu, poctivost a lásku”, pravila první sudička.
Tu se nad Lubomírem sklonila druhá sudička: „Po vodě budeš plout a v chudobě budeš žít!”
Nato třetí sudička dodala: „Královskou dceru za ženu si vezmeš, ve štěstí a spokojenosti s ní žíti budeš!”Jakmile třetí sudička dořekla svůj soud, všechny zmizely, jen malý Lubomír si spokojeně spinkal v kolébce. Krále přepadla úzkost. „To přece není možné?”, říkal si, „přece se nehodí, aby si naše Barunka, tak krásná a urozená, vzala za muže syna obyčejného dřevorubce? !” V ten okamžik ho napadl tuze zlý nápad. Vyndal malého Lubomíra z kolébky a pospíchal s ním, co mu nohy stačily, k řece. Tam ho položil na hladinu a nechal volně unášet proudem. Řeka tekla klidně a malý Lubomír spokojeně spinkal na vlnách.
V nedaleké vesnici žil rybář se svou ženou, kterým osud nedopřál dítě. Jaké překvapení, když ráno u břehu vidí rybář něco bílého plout po hladině. Nemeškal a hned malé děťátko vytáhl. Bylo již celé promáčené a hladové. Rychle s ním utíkal do chalupy. „ Ach, ženo, ženo, kde jsi? Podívej, jaký podivný úlovek jsem dnes přinesl!”
„Vždyť je to děťátko! Konečně nám ho osud dopřál! Budeme se o něj starat jako o vlastního!” A jak řekli, tak učinili. Z malého chlapce vyrostl krásný silný mladík a nadešel čas, aby se vypravil do světa hledat živobytí. Rozloučil se s rybářem a jeho ženou a šel. Šel tři dny a tři noci, až ho nohy jeho donesly k zámku.
Celý zámek byl černým suknem potažený, muzika nikde nehrála, lidé se neusmívali. Na Lubomíra padla divná tíseň. Došel až k zámeckým branám a požádal o službu. Měl štěstí: zrovna v té době onemocněl podkoní a marně za něj sháněli náhradu. Lubomír rád toto místo přijal. O koně se staral s velkou láskou a ti mu jeho náklonnost jak se patří oplatili!
Nedávno se na zámku slavila velká svatba. Princezna Barunka si vzala za muže krásného a bohatého prince ze sousední země. Až po svatbě zjistila, že to není člověk a ztělesněný ďábel! Každou noc odlétal na opuštěný hrad. Tam trávil čas se strašidly a jinými bytostmi, které se lidem jen pramálo podobaly. Teprve ráno se vracel zpět domů. Barunka se velmi trápila, nedokázala pochopit, proč na ni muž zanevřel, proč je stále sama a kam každou noc mizí. Po návratu celý den prospal a večer zase odejel.
Barunka se rozhodla, že vypátrá, kam její muž každou noc odjíždí. Vypravila se do stáje, aby si nachystala svého nejoblíbenějšího koně.
„Dobrý večer, královno”, povídá Lubomír, který měl tu noc službu ve stájích. „Kam jsi se vypravila tak v noci a sama?”podivil se. Barunka celá rozechvělá vyprávěla Lubomírovi o svém neštěstí. Lubomír ji pozorně vyslechl a pravil: „ Pomohu ti, královno, nepustím tě samotnou na tak dlouhou cestu. A kdo ví, jaké nebezpečí tam na tebe čeká! Vyrazíme spolu, jakmile hodiny odbijí půlnoc!” A tak se také stalo. Jeli cestou necestou, přes hory a doly, až objevily tajemný hrad, kam každou noc mladý král zmizel. Zaklepaly na kouzelnou bránu, kostlivec je vpustil dovnitř a dostali se na první nádvoří: tam tancovala všechna strašidla a skřítkové. Prošli na druhé nádvoří.Tam už se královna začala bát. Zlé ježibaby tam vařily své jedy, čarodějové a jejich učni zkoušeli nová kouzla a bílé paní chodily kolem po nádvoří. Lubomír uchopil Barunku za ruku a pevně ji k sobě přitiskl. Barunka dostala obrovský strach. Každou chvíli někde vyšlehl oheň, zaburácel hrom, objevila se tajuplná kouzla a strašidelné zvuky.
Ještě horší podívaná čekala na Barunku na třetím nádvoří! Sotva vešli, Barunka zůstala stát jako přikována k zemi. Co nevidí: její manžel s vlčí hlavou a lvím tělem trhá kolem sebe vše živé, co vidí. Lubomír neztrácel duchapřítomnost. Rychle chytil Barunku do náruče a odnesl ji do bezpečí. „Počkej, na mně, královno, brzy se vrátím!”
„Nechoď, prosím, pryč, mám o tebe strach!”
„Nic se neboj, má paní, již ti nehrozí nebezpečí! Vrátím se tam a přemohu zlo na zemi!” řekl Lubomír, uchopil meč a šel. Prošel první i druhé nádvoří, avšak na třetím nádvoří ho čekalo nemilé překvapení. Král s vlčí hlavou již povraždil vše živé a teď se chystá na Lubomíra. Nastal nerovný boj. Lubomír ztratil meč a později i štít. V rozhodujícím okamžiku si vzpomněl na dýku. Vytasil ji a jednou ranou zasáhl netvora přímo do srdce! Vyčerpaný se vracel k Barunce.
„ Děkuji ti, statečný mládenče,” řekla královna a mile se na Lubomíra usmála. „Bez tebe bych se ještě dlouho trápila a kdo ví, jak by můj osud skončil! Za odměnu si přej, co chceš!”
„Chci tebe za ženu, Barunko, ochráním tě a slibuju, že ti budu dobrým mužem!” odpověděl princ. A tak se také stalo. Brzy se na zámku slavila převeliká svatba; sedm dní a sedm nocí se pilo a hodovalo. A za rok na to se Barunce a Lubomírovi narodilo krásné děťátko. A jestli neumřeli, žijí si na zámku spokojeně dodnes.
