Sluníčko svítilo, ptáčci zpívali, letní den byl jako vymalovaný. U splavu za městem si vodník Vosmahlo hlídal svůj chov pstruhů. Pobýval u nich celé dny. Sedával ve vrbovém houští na břehu, schovaný před pohledy náhodných chodců i cyklistů. Pokuřoval ze své fajfčičky, rovnal si mašle na klopě svého zeleného fráčku a pobrukoval si písničky, které odposlouchal od splavu.
Vosmahlo byl vodník ještě ze staré školy. Dnešní vodníky skoro nerozeznáte od lidí. Chodí v džínách a tričku, s kšiltovkou na hlavě a pracují někde poblíž vody jako rybáři, prodavači ryb nebo plavčíci. Protože už nenosí fráčky se šosy, nemá jim ani z čeho kapat voda. Ale kdybyste potkali Vosmahla, to by byla jiná! To byl vodník jak z obrázkové knížky. Celý život prožil tady na téhle řece. Staral se o ni příkladně, ale zestárnul a už na všechno nestačil. Tenkrát se posadil se svými dvěma syny na mělčinu, dal si s nimi puškvorcové pivo a oznámil jim:
„Chlapci moji, jsem už starý a už mě to vodníkování zmáhá. Rád bych odešel na odpočinek. Ponechám si pro radost jen svou pstruží farmu. Řeku předám jednomu z vás. Sami se rozhodněte, který to bude?“
Mladí vodníci se domluvili snadno. Na řece zůstal vodničit starší Kratišpejl a mladší Pomejdlo si šel hledat štěstí do ciziny. Dobře se tam uchytil. Vystudoval na Poseidonově univerzitě podmořskou biologii, naučil se cizí řeči, oženil se s hezkou mořskou pannou a žije si poklidný život jako učitel potápění kdesi v Karibském moři.
Nový vodnický mistr na řece se rychle zaučil ve všem svým vodníkovských povinnostem a tak si Vosmahlo mohl užívat důchodu po libosti. A taky by si užíval, kdyby nebylo nenechavého pytláka. Chodil mu na pstruhy! Přijížděl ke splavu brzičko po ránu a za chvíli měl nalovený košík pstruhů a než bys řekl švec, ujížděl zase k městu. Vosmahlo si na něj políčil a příště ho chytil za ruku, právě když jí ponořil do proudu, aby ulovil statného duháka, nejlepší kousek z celého chovu.
Držel pytláka těsně nad hladinou a skřehotal mu do ucha:
„Ty lidská nicko, tak tobě se zalíbilo chodit mi na pstruhy. Díval jsem se, jak dáváš pozor, aby nikdo neviděl, jak hbitě šmejdíš rukama pod hladinou a taháš jednu rybu za druhou. Ryby, které ti nepatří! Za to tě stihne trest! Ne, neutopím tě, to už dávno slušní vodníci nedělají! Potrestám tě jinak. Staneš se na tři dny a noci vodoměrkou. Ta musí být také ostražitá a rychlá. Pokud si uchráníš svůj život před nenasytnými rybami a žábami a stihneš si přitom obstarat potravu, abys nezahynul hladem, odpustím ti a opět se staneš člověkem. Ale to ti povídám, od vody se budeš držet daleko, jinak zapomenu, že jsem slušný vodník a koupím si na tvou dušičku ten nejošklivější hrníček ze všech.“
Pustil pytlákovu ruku, voda zašplouchala, zvedla se vlna, a když se zase zklidnila, nebylo po pytlákovi ani vidu, ani slechu a na její hladině udržovala rovnováhu vodoměrka. Tvářila se vystrašeně a měla taky proč. Ze všech stran se na ní pod hladinou upíraly hladové oči pstruhů. Rejdila z místa na místo, aby jim unikla a snažila se dostat se co nejdřív ke břehu.
„Ukryju se v trávě a tam ty tři dny přečkám. Snad tam i něco k snědku najdu,“ myslel si pytlák. Neuvědomil si asi, že jako vodoměrka by se na pevné zemi nedokázal ani pohybovat.
Už byl jen kousek od břehu, když si všiml, že se na něj mlsně dívá zelený žabák. V širokých ústech mu pulsoval jazýček, který se už, už chystal vyrazit mu naproti. Vodoměrka změnila směr a zase tu byly ty rybí oči. Neúnavně rejdila celý den po hladině. Několikrát tak, tak uskočila stranou, několikrát se zhoupla na vlně pod hladinu a ztratila tak přehled, kde na ní číhá jaké nebezpečí, ale vydržela. Večer se pstruzi stáhli ke dnu a uložili se ke spánku.
Ale pro vodoměrku to úlevu neznamenalo. Celou noc musela být ve střehu před mlsnými žábami. Byly všude, ve vodě i na břehu. A ráno za rozbřesku se vzbudili hladoví pstruzi a začalo to nanovo. Třetí den navečer byl začarovaný pytlák tak zemdlený, že už ztrácel sílu k rejdění po vodě. Stál na místě a najednou uviděl pod vodou velké, zelené oči. Byly čím dál blíž a pytlák tušil, že je to jeho konec. Nedokázal už odskočit před rukou, která se k němu vztáhla a najednou ho zase držel za ruku vodník Vosmahlo. Pytlák, teď už zase v lidské podobě, nestačil ani pozdravit a už ho vodník vyhodil na břeh.
„Upaluj, je-li ti život milý, a už se tu víckrát neukazuj! Příště by to s tebou dopadlo hůř!“ zavolal za ním a pochechtával se, když viděl, jak maže pěšky k městu, protože nenašel své kolo. Nějaký jiný nenechavec mu ho ukradl, zatímco si odpykával trest za ukradené ryby v kůži vodoměrky. Vosmahlo ho viděl, když na něm ujížděl, ale udělat s tím nic nemohl, to není starost vodníka. Ale dobře si všimnul, že za vrbičkou se za zlodějem díval čert Koněpas, a ten si s ním už jistě poradí! Na zloděje čekají v pekle nepříjemné tresty.
Pohádka z elektronické knihy pro předškoláky
Helena Kopečná
