Dětřich, synovec Hanuše Petřvaldského, pána na Račicích, zúčastnil se odboje českých a moravských stavů proti císaři Ferdinandu II. Po císařově vítězství na Bílé hoře 8. listopadu 1620 byly Račice konfiskovány a prodány r. 1640 za 40 000 zlatých Vlachovi Tomáši z Braidů za věrné služby, které prokázal Braida císaři v té bitvě jako velitel levého křídla císařských. Ale jako kdyby kletba lpěla na té odměně za krvavou službu, osud nevyplnil přání posledního českého pána, budovatele zámku, hlásané dodnes se zámeckého podstřeší velikými literami: „Pokoj svatý u nás panuj!“ Nebylo už pokoje ani štěstí pod tou střechou v rodinách nových račických pánů. Těžké choroby, vymírání bez potomků, neshody, sváry a soudy mezi dědici přiváděly na mizinu a panství přecházelo do nových a nových rukou. Začátkem ledna r. 1802 se konala zase dražba na račickém panství, již druhá ve dvou letech! V dražební síni shromáždilo se mnoho šlechticů v nejvybranějších oděvech nebo ve skvělých uniformách. Přistupovali ke stolu a skládali dražební komisi předepsané vadium(zálohu). Náhle nastal ruch mezi přítomnými. S údivem a štítivě hleděli, jak ke dražebnímu stolu se dere člověk v ošumělých šedých šatech a neforemných botách. Jen pevné rysy jeho obličeje mluvily o tvrdém životě a ocelově šedé oči říkaly, že jejich majitel ví, co chce, a vždy za tím tvrdě jde.
Ani ho skoro nechtěli pustiti před komisi, neboť nevěřili, že by ten ošumělec mohl kupovati zámek a panství. Na otázku, chce-li se účastniti dražby, kývl hlavou, vylovil ze záňadří velkou odřenou tobolku koženou, vysázel z ní na stůl 30 tisíc zlatých vadia a písař zapsal do seznamu pláteníka Hušku z Litomyšle. A ten za dražby statečně přihazoval na každé podání nastrojených pánů tak, že mu panství bylo přiklepnuto za 350 tisíc zlatých.
Aby prý nebyl pánem šlechtického statku pouhý pláteník Huška, byl mu udělen predikát „Ritter von Račicburg“ (šlechtický přídomek „rytíř z…“). Z této slávy a z majetku těšil se Huška až do r. 1830, kdy Račicko se dostalo prodejem svobodnému pánu Mundymu, jehož otec přišel z Belgie do Brna s ranečkem jako chudý tkadlec, ale podnikavostí, pílí a šetrností se domohl vlastního domu a tkalcovny, dodával sukno armádě, jmění mu rostlo, až si mohl zakoupiti panství.
