Bylo nebylo, tak pohádka vždy začíná, v jednom domě žil malý kluk. Hošík se mohl jmenovat Ota, Pavel nebo Kája, ale ten náš se jmenoval Kuba. Byl to kluk jako každý jiný, chvilku neposeděl, honil se za míčem venku na sídlišti, lezl po stromech nebo si hrál s kamarády. Prostě normální kluk.
Přesto měl jedno tajemství. Bál se tmy. Když maminka dočetla pohádku a zhasla světlo v pokoji, tak se pokaždé začalo ozývat kvílení, škrábání a vrčení. Jakub neměl odvahu nahlédnout pod postel a raději běžel pro maminku, aby se pod postel podívala. Ale bylo to podivné, protože jakmile se rozsvítilo světlo, škrábání a vrčení ustalo.
„To nic není,“ konejšila Kubíka maminka: „Něco se ti zdálo, ale teď už spi.“
Zhaslo světlo a vrčení začalo nanovo.
Kubík zavřel oči a snažil se usnout. Ale, ó hrůzo, škrábání se ozvalo hned vedle jeho hlavy. Jakub otevřel velmi pomalu oči. Chtělo se mu křičet, ale nějak to nešlo, protože vedle něj sedělo strašidlo s velkými drápy, ostrými zuby a do tmy svítily jeho červené oči. Kuba jen seděl, zíral na strašidlo a třásl se po celém těle.
„Neboj se mě,“ zašeptalo TO, co se sedělo na Kubově polštáři. Jakub se trochu uklidnil a strašidlo si zběžně prohlédl. Svým způsobem to bylo krásné stvoření, mělo šupinatou kůži, která měnila barvy, jak na ni dopadalo měsíční světlo a když se podíval pořádně, zjistil, že strašidlo sice cení zuby, ale není to zlé cenění zubů, ale úsměv.
„Kdo jsi?“ zeptal se Kuba. „Jmenuji se Elín a budu tvým průvodcem,“ špitlo to.
Jakub se podivil: „Průvodcem? A kde mě budeš provázet?“
Elín se usmál: „Chyť se a uvidíš.“ Kuba dost váhavě uchopil pařát strašidla, najednou se zablesklo a Kuba měl pocit, jako kdyby se někam propadali. Nakonec dopadli do měkké trávy a před sebou spatřili velkou zlatě kovanou bránu.
„Vítej v pohádkové říši,“ řekl Elín.
Kuba zíral s otevřenou pusou: „Jak si mě sem dostal? A co si udělal s mojí postýlkou?“
„Všechno po pořádku,“ odvětil Elín. „Jsem průvodce a mohu se do říše pohádek dostat kdy chci. Pod tvojí postýlkou bydlím jako spousta dalších strašidel. Čekáme, až přijde čas, vzít vás na výlet do pohádkové říše.“
„A jak poznáte, že ten čas přišel?“ zeptal se Kuba.
„Neboj poznáme, u někoho ten čas přijde dřív, u někoho později, a u někoho vůbec ne, z těch posledních později vyrostou lidé bez fantazie.“
Kuba se zamyslel: „Tak to mám vlastně štěstí.“ Elín jen přikývl.
„A co mě tu čeká?“ ptal se Kuba a prohlížel si velkou zlatou bránu.
Elín pokrčil rameny: „To se ještě uvidí…“
