V jednom smrkovém lese bydlel kdysi malý a hodný zajíček, který se jmenoval Zajda. Pod kořeny starého smrku si pracně vyhrabal hřejivý pelíšek, který si tuze oblíbil a cítil se v něm báječně, ale především v bezpečí. Spolu s ním žilo v lese i mnoho ostatních zvířátek, avšak právě Zajda byl v lese tím ze všech nejšťastnějším. Zvířátka ho měla ráda a zajíček si nemohl život mezi nimi stále dostatečně vynachválit. Dokonce ho neohrožovala ani liška, neboť i ona si Zajdu tuze oblíbila.
Jednoho dne se mu však přihodila nemilá věc. Do lesa náhle a zcela nečekaně vběhnul zlý vlk a poklidný život lesních zvířátek byl rázem ohrožen. Hladový vlk zaútočil zrovínka na zajíčka Zajdu, jehož si vybral jakožto oběť k zasycení. Zajda zpočátku vůbec netušil, že ho chce vlk sežrat a bláhově si myslel, že si s ním vlk jen tak hraje a honí ho po lese. Vlk však zlostně vrčel, cenil na zajíčka ostrá zubiska, dorážel a útočil. Jakmile Zajda zjistil, že je s ním zle, popadl nohy na ramena a tradá pryč! Pelášil jak o závod. Kličkoval ze strany na stranu, sotva dech popadal a vlk se hnal za ním jako veliký vítr.
Chudák Zajda byl úplně vyplašený. Srdíčko mu bilo jako na poplach a vlk mu neustále v patách. Scházel opravdu jen ždibíček, aby ho vlk chytil a zakousl za krkem. Naštěstí se mu zajíček vždycky někam zaběhl a schoval v houští. Vlk ho však nepřestával pronásledovat a honit. Pokaždé jej hnedle vyčenichal a útěk a boj o přežití pokračoval. Vlk hnal Zajdu stále kupředu a ten mazal, co mu jen nohy stačily, jen aby si život zachránil a vlk úprkem za ním. Oba uháněli z jednoho lesa do druhého. Míjeli stromy, keře, rokliny i paseky a závod kdo z koho neměl konce. Zajíček už téměř nemohl, ale přesto se nevzdával. Stále kličkoval zprava doleva a nepřestával v běhu pokračovat. Byl už celý uhnaný, docházely mu síly a to už ho měl vlk málem v drápech.
Vtom však najednou cvak – a vlk se chytil do pytlácké pasti. Začal kňučet a naříkat a nemohl se dál hnout z místa. To jediné zajíčka Zajdu zachránilo. Konečně se mohl po tak dlouhém a vysilujícím běhu zastavit a vydechnout si. Funěl jako starý medvěd, dýchal z plných plic a po chvíli přeradostně zvolal:
„Hurá, jsem zachráněný! Smrti jsem sice unikl jen o vlásek, přesto jsem živ a zdráv, jupí!“
Zbloudilý Zajda se chtěl vítězoslavně vrátit do svého teplého a útulného pelíšku, na který byl již odmalička zvyklý. Stýskalo se mu po ostatních přátelích z lesa, avšak zaběhl se až přespříliš daleko a cestu zpět hledal marně. Bloudil neznámým, hlubokým a černým lesem, chodil stále sem a tam,dokola kolem, až se dočista ztratil. Bylo mu smutno. Cítil se dezorientovaný a opuštěný. Posadil se zdrceně do zeleného, měkkého mechu, kde začal smutně plakat a naříkat. Celý se třásl strachy z neznáma a bědoval.
„Achich ouvej, běda mi běda. Co já si jen nyní sám počnu v tom divném, neznámém a strašidelném lese?“
Nastala tma. V lese houkaly sovy, ozývaly se prapodivné zvuky a praskání větviček. Divoký vítr pískal ve větvích stromů a ohýbal haluze až k zemi. V dáli zaznívalo vytí hladových vlků a chudák vystrašený Zajda slyšel podivné šustění a šramocení ze všech stran. Byl už tak vyplašený, že ho dokázala vylekat i padající šiška ze stromu a to se pak dal do pláče ještě víc. Zajdovo žalostné vzlykání se ozývalo po celém lese jako ozvěna.
Po chvíli zaslechl jeho pláč a nářek jelen, který byl toho lesa pánem. Každý večer si vyšel na obchůzku po okolí. Byl to jelen samotář, který měl nejkrásnější parohy ze všech a proto mu je ostatní jeleni nepřejícně záviděli a nechtěli se s ním nikdy kamarádit. Jelen se zastavil a zaposlouchal do pláče. Šel po hlase, až došel rovnou k zajíčkovi. Spatřil Zajdu, jak sedí skrčeně a zkroušeně v mechu a strachy ani nedudá. Zajíček se třásl jako osika a jen nedůvěřivě pokukoval po přicházejícím jelenovi.
Už neměl ani sílu utíkat a tak jen doufal, že mu jelen neublíží. Ten se však na Zajdu mile usmál a jelením hlasem povídal: „Proč pláčeš, zajíčku, copak se ti stalo? A proč nejsi zalezlý v pelíšku, vždyť by už měli všichni malí zajíčkové dávno spát.“
Zajda se na velikého jelena podíval, přestal plakat a dopodrobna mu řekl o všem, co se mu toho dne přihodilo. Jelen jej pozorně vyslechl a bylo mu nešťastného zajíčka tuze líto. Tolik mu chtěl pomoci a utěšit ho, proto mu pověděl: „Jestli chceš, můžeš bydlet u mě, zajíčku, ale hlavně už neplakej.“
Zajíček se celý rozzářil a s potěšením souhlasil. Jelen Zajdovi dovolil posadit se mu na záda a chytit se za parohy a už oba uháněli do míst, kde jelen bydlel. Zajíček se pevně držel a byl rád, že potkal tak hodného jelena. Všechen strach a lítost hodil za hlavu a rázem bylo po pláči. Brzy se začal dokonce i smát. Lichotilo mu, že ho jelen veze na zádech a smí se držet za jelení parohy. Najednou se cítil přímo skvěle i v naprostém bezpečí. S jelenem mu bylo dobře. Ničeho se už nebál a nové bydlení u jelena se mu tuze zamlouvalo.
Od toho dne se stal Zajda tím nejvěrnějším společníkem jelena a opět byl veselý jak dřív. Jelen ho každý den vozil a to se zajíčkovi, panečku, líbilo. I jelen si na Zajdovu přítomnost brzy zvykl a tuze si ho oblíbil. Jelen žádného přítele nikdy neměl a najednou už nebyl sám. Zajíček tropil samé skopičiny a legrácky a jelen s ním jen mládl. Měl zajíčka rád. Náhle mu život se Zajdou připadal mnohem veselejší a zajímavější, neboť měl rázem pro koho žít. Bral Zajdu jako syna, kterého sám nikdy neměl.
Jednoho dne se oba domluvili, že půjdou hledat les, v němž zajíček předtím přebýval. Zajda si vyskočil jelenovi na hřbet, chytil se za parohy a vyrazili. Chodili dlouho, téměř celý den, ale cestu do Zajdova lesa nenašli. Druhý den se vydali opačným směrem, avšak v hledání pokračovali. Šli dlouho a daleko, ale nakonec přece jen známá zajíčkova místa objevili a Zajda tak konečně zase po čase spatřil svůj rodný les. Potkal známé přátele a znovu si mohl alespoň na chvilku zalézt do pelíšku, který tam našel opuštěný a prázdný. Všechna zvířátka Zajdovi tiše záviděla jízdu na jelením hřbetu. Jelen se procházel po lese a nechal zajíčka pobavit se s kamarády, kteří mu jistě už hodně chyběli. Když viděl, jak je v pelíšku šťastný a v lese spokojený, bylo mu líto, že už se s ním zajíček zpátky nebude chtít vrátit. K večeru se s ním šel rozloučit a smutně pravil:
„No nic, Zajdo, je čas vrátit se. Tak se tady měj dobře a nikdy na mě nezapomeň. Jsem moc rád, že jsem tě poznal a pomohl ti znovu najít rodný domov.“
Vtom zajíček vyrazil ze svého pelíšku rychle jako střela a řekl s úsměvem: „Ale co tě nemá, táto, můj domov je přece nyní u tebe. Patříme již k sobě a já chci, aby tomu tak zůstalo již navždy.“
Opět si hupsnul jelenovi na záda, rozloučil se s kamarády, chytil se za parohy a už si to oba uháněli spokojeně domů, k jelenovi. Cestou promluvil jelen k zajíčkovi a řekl: „Ani nevíš, Zajdo, jak jsem rád, že se chceš se mnou vrátit.“ Samou radostí začal poskakovat po lese jako nějaká mladá srna. Potom zvesela vyskočil vysoko do výšky a poté už pádili hurá domů, kde byli zase spolu a tomu tak zůstalo již napořád.
Ještě dnes žijí takto pospolu spokojeně a přátelsky a vůbec nic jim nechybí.
Nebýt však hladového vlka, který tenkrát zahnal Zajdu až do míst, kde našel jelena, nikdy by se z nich takto skvělí přátelé nestali. Zajda v jelenovi objevil nejen nejlepšího a největšího přítele a ochránce, ale našel v něm i tátu, kterého sám nikdy nepoznal. Kamarády z lesa však chodí čas od času pozdravit a navštívit i nadále a nikdy na ně nezapomíná. Společně s přáteli si Zajda vždycky rád zavzpomíná na les, kde odmalička vyrůstal.
A tak je to správně, vždyť na rodný domov se nikdy nezapomíná, neboť právě tam každý strávil ty nejkrásnější roky svého života a tomu tak zůstane už napořád.
Alena Chudobová
